Hříšníci.cz

Když jsem před 5 lety nastupovala ke svému současnému zaměstnavateli nevkládala jsem do toho žádné velké naděje.
Vzala jsem místo jen z nutnosti a tím jsem zasklila možnost chodit na pracák .To z duše nenávidím. Člověk si tam připadá jako ztroskotanec , jelikož možností jak se uplatnit ve svém oboru je žalostně málo. A tak jsem jako středoškolačka nastoupila na manuální práci ke stroji. Hned ze začátku jsem si prošla nejhorším úsekem co tam máme a vydržela 3 měsíce a před koncem zkušebky se rozhodovala zda zůstat a nebo odejít.
Už jsem byla skoro rozhodnutá , že se tam na to vykašlu ,když jsem dostala nabídku na práci v kanceláři.Přišel mi ji nabídnout sám manager oddělení.
Tenkrát jsem nezaváhala ani na okamžik a domluvili jsme se . Samozřejmě jsem musela projít výběrovým řízením , kde si z x uchazečů vybral mne.
Dlouho jsem mu byla za to vděčná a měla jsem obavy zda to nebude chtít nějak kompenzovat. Možná to měl i za lubem , ale nikdy jsem tu příležitost, která se mi nabízela nevyužila.Byl mým šéfem asi rok a půl a pak povýšil a my dostali nového šéfa.Po čase z naší společnosti musel za divných okolností odejít.Proč tu vlastně o tom píši ? Dnes jsem ho viděla po dvou letech od jeho odchodu. Zjevil se přede mnou a dal mi na přivítanou pusu.
Připadal mi celkovět sešlý ,hlubokých vrásek mu v obličeji přibylo a začal mi vyprávět jak rok bojoval s rakovinou a nakonec vyhrál. Viděla jsem před sebou úplně jiného muže než jsem dříve znala.Jen ty jeho modré oči zůstaly stejné. Jen byly o krapet smutnější. Až mi bylo trapné , že já vedle něj stojím zdravá a plná života. Když jsme se spolu loučili a já mu přála štěstí nebylo mi vůbec lehko. Uvědomila jsem si , že nejdůležitější je k životu zdraví a to ostatní už není tolik podstatné. A taky , to že musím z toho mrtvého bodu na kterém už dlouho stojím jít dál a začít konečně žít.