Hříšníci.cz

O víkendu jsem byla na závodech, a asi jsem měla dost štěstí, protože jsem vyhrála. Bylo tam hodně lidí, ale bohužel, i když jsem šla v sobotu „chlastat“, nebylo to v ideální společnosti. Od nás holky chtěly spát, chlapi jeli zpět do Prahy, a plzeňáků jsme se nestihli zeptat, jestli se někam chystají. Než jsem je doběhla, už se s nima rozjížděl výtah. Nikoho dalšího známýho jsme v hotelu neviděli, tak se šlo jen ve čtyřech. S takovou moc vzpěračů nepoznám.
Poprvé od doby, co jsem začala pít, jsem si dala svařák. Fungoval. Škoda, že na prázdno. :)
Myslela jsem si, že už jsme viděla všechny vzpěrače, a že když se mi žádnej nijak extra nelíbil, tak už se můžu koukat leda po nováčcích, ale tyto závody mi ukázaly, že tomu tak být nemusí. Nejen že P. jsem znala dýl, než se mi o něm tehdy zdálo, ale zaujal mě ještě jeden kluk. Byl to jen takový letmý pohled přes rameno, když jsem si všimla jak kousek odemě sedí, a smutně se dívá před sebe. Alespoň mi teda přišlo, že se dívá smutně. Měl lesklý oči, takový upřímný. Většinou se stává, že mě někdo zaujme v momentě, kdy neví, že se na něj někdo dívá, kdy je ponořen do sebe, a navenek vyzařuje sám sebe, takového, jaký opravdu je.
No, pak jsem zjistila, že mu je teprve 19. Trochu mi je líto, že ho asi znovu uvidím až za rok, znovu na Republice, a nemám tak šanci si ho trošku víc prohlídnout. Mohla bych si najít fotky nebo videa, ale to jaksi není ono, z fotek nevyzařuje to, jaký člověk je.
Tento týden jsem od středy doma – tedy u rodičů na moravě. Když jsem tady, mám pocit, jako by celý můj život od gymplu(v Praze), byl někde mimo čas a prostor. Někdy mám touhu začít úplně jiný život, někde úplně jinde, a nebýt tolik poutaná na svoje zvyky a lidi na kterých mi záleží. Přitom se skoro bojím jakékoliv změny, která by mohla vést k horšímu.
Nevím, jak to vyjádřit slovy. Vpodstatě jsem teď šťastná, a přeci mám pocit, že bych chtěla všmu utéct. Být jiná. Když tak přemýšlím nad tím – v čem jiná, tak vlastně nevím. Jsem svá, jen možná v poslední době trochu pasivní. Pryč jsou doby, kdy jsem šla v noci pařit do Karlovek, vyhlídla si pěknýho kluka a hrála s ním hru očního kontaktu do doby, než si pro mě přišel, hříšně s ním protančila noc, někdy se i líbala..
Už nechodím na vesnický zábavy, kde jsem se tehdy těšila na všechny (i rychlý) „ploužáky“ a s klukama z party. Vzpěrači asi tancovat nechoděj, nebo o tom nevím.
Už se sestrou nejsme hvězdy diskotéky, přesto, že na sobě máme pánská trička a dlouhý gatě, kdy jsme upoutávaly větší pozornost než holky v tílečku a minisukni.
Nejezdím na dřevárny, na vandru jsem byla docela dávno.. když někam vyrazím, je to vesměs kecací slez pár lidí, a jen pozoruju. Chtělo by to nějakou skupinovou akci prostě. Asi zase na těch kecacích slezech začnu vytahovat z batohu provázky, a trochu si pohraju..