Hříšníci.cz

V půlce února jsme měli ve škole párty na počest letního semestru. Řekla jsem, si, že tam prostě půjdu, a vlastně mě ani nenapadlo se s někým domluvit. Proto když jsem tam šla, úplně sama, cítila jsem se trochu zvláště. Nevěděla jsem ani, jestli tam bude někdo z naší třídy, a pokud ano, jestli se k němu vůbec mám hlásit. Hned u vchodu, než jsem měla platit vstupný, mi někdo zaklepal na rameno, a dal mi do ruky lístek. První jsem nechápala, podívala jsem se na něj – už odcházel, a jen tak na mě kyvl. Pochopila jsem, že odchází a dává mi lístek abych nemusela platit vstup, a potěšilo mě to. Jenže to viděl i ten vyhazovač co je kontroloval, a musela jsem si stejne koupit svuj :)) . Kousek od vchodu mě překvapila početná skupinka mojich spolužáků, i to, jak mě zdravili když si mě všimli. Nebylo tam místo k sezení, ale než jsem si došla pro skleničku vína, už se něco uvolnilo. Oni pak šli tancovat, a po chvíli se vrátili pro ostatní. Vytáhli na parket i mě, i když jsem se trochu vzpouzela, dokud nemám víc upito, tak si moc nezatancuju. Špatně slyším hudbu. Martina mě ale vytáhla za ruku, a i mě tam roztancovala. Když mě někdo vede, jde to líp, takže chvíli jsme tancovaly spolu, a pak už jsem se zapojila, a uplně mě to pohltilo. Byla to sice ČVUT párty, ale nejvíc vidět byli právě lidi od nás – Fyzioterapeuti. Když jsem dopila druhou skleničku vína, cítila jsem známou touhu po líbání. Už se mi to dýl nestalo, i když víno piju docela často. Pochopila jsem, že k tomu musím být správně rozdováděná. Víno v sedě u počítače neudělá to, co na takové pařbě. Prošla jsem se tam parketem, a hledala spolužáky, s úsměvem na rtech, jinak to nešlo :), a když jsem je z kraje vyhlížela, oslovil mě nějakej kluk. Vzhledem k hluku jsem mu rozuměla já víc než on mě. Ptal se jestli jsem zadaná. Překvapilo, a vlastně i potěšilo mě, že se ptá takhle přímo a hned. Alespoň jsem věděla na čem jsem. Odpověděla jsem mu, že „tak napůl” a ať to bere jako ano. Bohužel mě tam žádnej kluk neoslovil natolik, abych zatoužila si to líbání užít s ním. Tak jsem si jen hrála s jazykem ve své puse, našla spolužačky, chvíli ještě tancovala, a pak už „v nejlepším” (jak se to má dělat) jela domů. Ráno jsem musela vstávat do školy, ale byla jsem na tom ještě dobře. Spolužačky, který odcházely později, musely vstávat o dvě hodiny dřív. (máme tělocvik rozdělenej na skupiny).

O týden později jsem byla u toho kamaráda ze severu na chlastacím víkendu. Vlastně to byl spíš polovíkend, v sobotu tam, v neděli v poledne zpět. Mohla jsem jet už v pátek, ale radši jsem si ještě něco udělala u sebe. Trochu jsem se bála, aby to nedopadlo jako posledně, a ono taky vpodstatě dopadlo. Podobně.
Moc jsme toho nenamluvili ani neudělali, on se furt ptal „co teď? Co budeme dělat teď, a pak? Nenudíš se?..“ čímž mě dost štval, protože on je tam doma, on by si měl něco vymyslet, ne? Mezi těmato otázkama jsem začali pít víno, ještě než mi stouplo do hlavy jsem ho namasírovala, a skoro mi v tý chvíli bylo líto, že tam nemam masérskej stůl, aby to trvalo dýl. Nejen kvůli tomu, abychom dýl „měli co dělat“, ale taky masírovat někoho koho mam ráda mě baví, a on si to taky určitě užil. Psala jsem i té slečně, do které je teď poblázněnej, jestli nechce přijít na masáž, ale ani mi neodpověděla. Škoda. Byla jsem na ni docela zvědavá. Fotky jsem sice už viděla, ale nikdy si na člověka neudělam názor dřív, než ho uvidim osobně. Zajímalo mě, jestli by působila podobně jako jeho poslední holka, se kterou začal chodit v době, kdy jsem se do něj zamilovala já.
Zajímavý je, že i přesto, že mi tam byla všude hrozná zima, a skoro se tam přes ty cigarety nedalo dýchat – za den vykouřil snad 60 cigaret, možná i víc, prostě skoro jednu za druhou, přesto když jsem odjela, zůstala mi na něj v hlavě jen příjemná vzpomínka. Furt ho mám moc ráda, a doufám, že se jednou opět změní a bude takovej, jako dřív. Škoda, že toho není schopnej sám, ale potřebuje k tomu ženskou.