Hříšníci.cz

Třináctého se stala většina důležitých věcí v mojem životě. A 13.10. nastal další zlom. Po skoro dvou letech přišel rozhodující okamžik, a já s L. jsme se rozešli. Dřív jsem tu psala, co by se muselo stát, a stala se ta první možnost. Jeho žena by to nezvládla.
No, zůstali jsme tedy jen blízkými kamarády, a dál mi dělá trenéra. Je to teď takový podivný, jsem přecitlivělá, a občas se mi chce brečet. Na jednu stranu se mi ulevilo, že se to konečně někam hnulo, že už nejsem v nejistotě, ale na druhou stranu mi je z toho smutno. Všichni kolem si asi budou říkat, že to bylo od začítku jasný jak to dopadne, ale nebylo. Pořád věřím, že se může milovat a žít spolu více lidí než dva, jen by všichni museli mít tu víru a odvahu zkusit něco, co se vymyká „normálnosti“. Když by mezi více lidma byla absolutní důvěra a otevřenost, pak nevidím důvod, proč by to nemohlo jít.
No, mám ještě snad tři čtvrtiny života před sebou :) a štěstí na komplikovaný vztahy, tak uvidím, co mi ještě přijde do cesty.
Je zvláštní, rozcházet se s někým koho miluji a kdo miluje mě, přitom vlastně jen jednou jsem se rozešla proto, že jsem zjistila, že nemiluji. Pak už to vždycky byl jen rozum, co mě z těch vztahů táhlo pryč. Rozum a pohled do budoucna.
Trošku se bojím, že se svojí náročností nestihnu nikoho najít, abych si do těch třiceti mohla udělat děti. Celý život vlastně mám v hlavě to, že žiji pro děti, který jednou budu mít. Jak zvláštní, když v dnešní době nikdo nemá jistotu, že vůbec bude plodnej, obzvlášť když jako já bere několik let antikoncepci.
A teď.. jak se vlastně dostat k nějakýmu vztahu? Nemůžu se zamilovat do někoho, koho neznám, a nemůžu někoho poznat natolik dobře jak bych potřebovala, než s ním začnu chodit. Nebo můžu? Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že už nepodlehnu jen tomu prvnímu okouzlení. Už můj poslední vztah před L. začal spíš náhodou, když jsem zjistila, že pověstnej děvkař bral líbání se mnou nějak vážněji, a že bych já mohla být tou, kdo ublíží, pokud si neujasníme jestli spolu máme nebo nemáme vztah. Tehdy jsem ho dokonce odmítla, ale po pár dnech, co jsem ho dál poznávala, jsem se rozhodla dát mu šanci, bez slibů. Až v tom vztahu jsem zjistila, jakej vlastně je, a doteď k němu cítím jakousi něhu.
Kdysi na Facebooku někdo házel odkaz na „kurz svádění“, a já mu napsala, že mě by ani po tom kurzu nikdo nesvedl a nesbalil. Mám prostě pocit, že jsem nezlomitelná, pokud se opravdu nejedná o někoho, pro koho mám slabost. To ale pak musí být hodně silná osobnost, a takových v dnešní době už moc není. Už to tak vidím, že fakt budu v těch třiceti muset sbalit sama nějakýho zajíčka, a přesvědčit ho, že se mnou chce mít děti. Nebo že bych si nakonec začala užívat a zůstala nafurt sama?