Hříšníci.cz

Půl měsíce pryč. Byla jsem na své první praxi ve fyzioterapii, zazávodila si na ženské lize a také šla konečně na nějakej ples. Na plese bylo hodně lidí, hodně kluků, jeden dokonce ve skotské sukni :D, ale žádnej, co by mě zaujal. Takže jsem byla ráda, že jsem tam s kamarádkou, a můžeme si alespoň pokecat, popít a zatancovat. Po dlouhé době jsem na sobě měla šaty. Vzhledem k tomu, že jinak moc nenosím ani sukně, tak jsem se cítila trochu jako někdo jiný. Když jdu na ples, mám pocit jako bych vstupovala do jiného světa. Nevadí mi jen popíjet víno a sledovat okolí. Představuji si, že vstupuji do nějakého hradu, kde samozřejmě je i nějaká tajná místnost, temné schodiště vedoucí do chladného sklepení.. s každým lokem vína jsem blíž a blíž k těm dvířkám. Možná je to jen sentiment, vzpomínka na dobu, kdy jsem chodila do virtuálního Strašidelného hradního sklepení(na Gigachatu), a potkávala tam pozoruhodné strašidlo :) V té době jsem žila pocitama, a hodně psala povídky i básničky. Strašidlo bylo pozoruhodné i v realitě, ale někde ve mně se zasekly ty představy před setkáním. To něco asi toužím najít při každé další sklence vína, ať už na plese nebo mimo něj. Okolí mi v tom ale zatím moc nepomohlo. Možná bych měla chodit spíš na historický plesy, než fakultní, aby se něco mohlo stát.
Na závodech taky občas bývá zvláštní prostředí, staré tělocvičny, dlouhé úzké chodby, zavřené pokoje v hotelu i sokolovně, kam se nikdy nepodívám, určitě i nějaký co vedou dolů. Možná moc žiju ve fantazii, ale skládam si ji z těch kousků reality co kolem sebe mám. Ze skutečných míst, skutečných lidí včetně jejich povahy.
Jak jsem byla na praxi, na rehabilitačním oddělení, byl tam docela hezkej fyzioterapeut :) i když hrozně hubenej. Proč je většina chlapů tak hubená? Když se někomu, jako třeba mě, líběj těžcí chlapi, tak máme omezenej výběr. Jestli jednou budu mít normální život, s normálním vztahem, a „normálním“ hubeným klukem, tak budu celoživotně odkázaná na pokukování a fantazírování o těch velkých a těžkých.
No, zatím to ale na normální vztah ani nevypadá, tak si asi nemusím dělat starosti :))
Jinak praxe byla docela fajn, práce skoro žádná nebo hodně lehká – zapnout a vypnout přístroj, aplikovat.. ty složitější manipulace jsme se spolužačkou jen odkoukávaly. Říkala jsem, že se už těším, až nás budou ve škole učit to rovnání obratlů, a zjistila jsem, že to je srovnávání žeber podle Mojžíšové. Když se slečna vedoucí ptala proč to chci umět, tak jsem jí řekla, že všechny vzpěrače furt bolí pod lopatkou, a často tam jsou ty obratle nějak vybočený či otočený. I já to tak mám, tak se to bude hodit umět srovnávat.
Už v pátek, kdy nám praxe končila, se mi stýskalo. Bylo tam fajn prostředí, milí pacienti, každej měl nějakej fyzickej problém, ale vypadali psychicky vpohode. Povídali si s náma, někdy i vtipkovali. Velkej obdiv jsem třeba cítila k holce, která po obrně mohla hýbat jen jednou rukou, přitom studovala gymnázium. Navíc to byla pěkná holka. Škoda, že jsou ty možnosti pomoci zatím tak omezený.
Vím, že tohle asi moc nezapadá na stránky jako jsou hříšníci, ale nahradila jsem svůj deníček blogem, a tohle jsem musela napsat. Z té praxe jsem si toho hodně odnesla, a mám zase o čem přemýšlet.