Hříšníci.cz

Poslední dobou (nejen tady) čtu o tom, jak si ženy chcou nechat udělat chlapem dítě, a přitom o toho chlapa nestojí. Dokonce i znám jednu holku, co dítě má, a s tím klukem už přitom není. Prostě jen toužila po dítěti. Dřív jsem tohle nechápala, a možná tomu ani nevěřila, že by se něco takovýho dělo. Jak se mi ale pomalu blíží třicítka, začínám uvažovat podobně.
Vždyť láska na celej život může člověka potkat kdykoliv, klidně až ve čtyřiceti, ale dítě? Čím je žena starší, tím menší je pravděpodobnost že bezproblémově počne a porodí zdravý dítě. Sama jsem si dala limit do 30ti let. Nevím sice, jak to budu pak cítit, vždyť po dítěti jsem toužila už kolem dvacítky, ale tehdy jsem si říkala, že než dostuduju, najdu si chlapa na celej život, a pak to bude snadný, hned po škole si udělat dítě.
Jenže, člověk si to snadno představuje, a život mu to přichystá jinak. Už studuju vejšku 7 let, a stále nejsem na konci, a kupodivu ani stále nemám ideálního chlapa na dělaní dětí a společnej život. A co teď s tím? Jsou jen dvě možnosti. Začít si s někým, koho nepovažuju až tak za ideálního, kdo by se dokázal postarat o děti, a založit s ním rodinu. Pak bych se možná někdy rozvedla, protože by mě to s ním brzo přestalo bavit, nebo bych žila v nešťastným manželství s milencema. No a nebo druhá možnost, udělat si dítě o který se budu muset dokázat postarat sama, a na toho pravýho si ještě počkat. Kdo ví, třeba přijde hned den po otěhotnění, jako jsem to viděla v ukázce filmu „Záložní plán“ , nebo nepřijde, a můžu chlapy měnit. Tak co si vybrat?
Vždycky když jsem se rozcházela s některým ze svých kluků, brečela jsem. I když jsem to ukončila já, byli to kluci, který jsem měla ráda, se kterýma bych teoreticky i byla schopná žít, ale nebyla bych s nima šťastná. S některýma by se mi nedařilo v posteli, a našla bych si milence, s jiným bych přišla o svoji divokou stránku, a zřejmě seděla doma u televize, což by mě uvnitř zabilo. Musí někde existovat člověk, se kterým bych si rozuměla po všech stránkách, a musí existovat i ideální holka pro ty kluky. Proto jsem se s nima rozešla, abych jim nebrala čas, který můžou věhovat hledání „té pravé“. Proto pro mě taky nepřipadá moc v úvahu ta první možnost co jsem psala. I když, pokud bych si ve 30ti nabalila nějakýho 20ti letýho zajíčka, a on by ve třiceti nebo čtyřiceti zjistil, že už ho to se mnou nebaví, tak by si určitě ještě nějakou tu vhodnou partnerku našel. Chlapi stárnou pomaleji, a i po 40tce můžou vypadat furt hodně dobře. Nicnéně, ta druhá možnost mi začíná připadat čím dál přitažlivější. Už dřív jsem přemýšlela o tom, komu bych si řekla o „spermii“, představovala si, jak by asi vypadalo naše dítě.. a spíš než na přitažlivost jsem se fakt dívala na ten genetickej potenciál. Zní to divně, že? Chladně.
Vím, že asi spousta chlapů myslí na to, jestli je ta žena pak nebude finančně zneužívat, ale když nám začnou tikat biologický hodiny, tak peníze jsou poslední, co nás zajímá. Peníze totiž do genetické výbavy dítěti nic nepřinesou.
Jen moc nechápu, jak tu psal Foxbat, že by si žena svýho dárce hledala mezi uplně cizíma lidma. Vždyť může lhát, a třeba mít i aids, nebo něco takovýho. Já bych teda hledala buď mezi svýma bejvalýma, nebo s potenciálně budoucím(a). Přiznám se, že jednu dobu jsem dokonce uvažovala, že bych si nechala udělat děti od různých chlapů, na který jsem si chtěla nechat živou vzpomínku, abych je viděla kdykoliv, když se podívám na svý děti.
No, každopádně ale doufám, že k tomuto taky nebudu nucena, a do těch třiceti se to nějak stane. Mám ještě dva roky školy, a další dva roky na případný hledání toho pravýho.