Hříšníci.cz

Vše začalo v supermarketu. Procházel jsem se a prohlížel si vystavené zboží, kterého bylo teď před vánocemi více než obvykle. Dárky jsem však už měl nakoupené tak jsem se spíše díval ze zvědavosti a na zabití času. V oddělení s elektronickým zbožím mě zaujalo malé rádio. Tak akorát do kapsy. Jelikož už vlastním rádia asi tři, nepřipadalo v úvahu, abych toto koupil. Ale protože se mi opravdu líbilo, rozhodl jsem se že ho odcizím. Jen tak ze sportu, vždyť je to tak snadné! Rozhlédl jsem se nenápadně kolem sebe. Nikdo na obzoru. Zakryl jsem drobné radio rukou a ruku postupně přesunul do kapsy bundy. A je to! Určitě mě nikdo neviděl. V nejhorším případě bych stejně mohl tvrdit, že to rádio bylo mým majetkem už delší dobu.
Klidně jsem se tedy odebral do oddělení s potravinami a do košíku přidal pár balíčku sušenek. O pár minut později už jsem stál ve frontě u kasy. Když na mě přišla řada, pokladní udělala součet mých nakupů, zaplatil jsem zadanou sumu a pak jsem už bez obav zamířil k východu. „Vidíš“, říkal jsem si, „jak to bylo snadné a teď máš kapesní rádio, hezký vánoční dárek, který tě nic nestál“. Těsně před východem mi zastoupili cestu dva mladíci. Pane, následujte nás zpět do obchodu, řekli. V tom okamžiku jsem chtěl utéci ven, ale uchopili mě za paži a táhli mě zpět dovnitř. Nemá cenu se vzpouzet, stačí abychom zazvonili a zadrží vás venku stejně! Nezbývalo mi než je následovat. Uvedli mě do mistnosti, která je zřejmě kanceláří, řekli mi abych počkal až přijde šéf oddělení a odešli. Za malou chvilku se dveře otevřely a vstoupily… dvě mladé ženy. „Tak tady prý máme zlodějíčka,“ řekla ironicky jedna na uvítanou. Začal jsem se ospravedlňovat, že jde o omyl a že jsem nic neukradl, proč taky, vždyť na to zboží mám… atd. „Dobře“, řekla ta starší. Představíme se. Já jsem šéf bezpečnosti v tomto supermarktu a tato slečna je mou pravou rukou. Vyprázdněte si zatím kapsy prosím." Ohradil jsem se, ale ona pravila: „Chcete, abychom raději zavolali policii? V tom případě bude vše vyřešeno daleko rychleji“. To jsem pochopitelně nechtěl a tak jsem začal vyprázdňovat kapsy na kancelářský stůl. Když to bylo hotovo, ozvala se znovu: „Nezapomněl jste náhodou něco?“ a sáhla mi do postranní kapsy bundy. „Aha, tady to máme,“ dodala když z kapsy vytáhla radio. Začalo mi být úzko, ale nedal jsem se: „To radio už mám delší dobu, koupil jsem ho loni v cizině“. „No samozřejmě,“ odvětila ironicky. " A proto jej stale nosíte u sebe bez baterií, aby se vám neopotřebovalo, že?" Uvědomil jsem si že se z toho už jen tak nedostanu a zkroušeně jsem hleděl do země. Slečny si zatím bezostyšně prohlížely mé doklady. No, dopadl jsem pekně. Co tomu řekne manželka a to zrovna na vánoce! Náhle šéfová praví: „Možná že bychom mohli najít jiné řešení než tu policii, co si o tom myslite?“ Okamžitě jsem se chytil příležitosti: „Jistě, proč ne, já to radio nahradím…“ „O tom nepochybuji,“ odvětila. „Jde tu však o krádež a ta by takhle projít neměla.“ Prosebně jsem se na ni zahleděl a náhle jsem si uvědomil, že jde o hezkou ženu kolem třicítky. Její stále ironický pohled mi však neunikl. Zahleděl jsem se na druhou ženu a v jejích očích jsem nalezl podobný výraz. „Když už teda tak milujete tu elektroniku, tak bychom zde mohli něco vyzkoušet, co na to říkáš, Jano?“ Jana ožila: „Ivanko přiznávám, že je to tedy příležitost jak na míru, já jsem pro.“ Díval jsem se z jedné na druhou nic nechápaje. Vysvětlení přišlo okamžitě: „Stáhni si kalhoty!“ řekla Ivana. Nechápavě jsem se na ni podíval. „Neslyšel jsi?
Sundej si kalhoty a sedni si tady na židli!“ Zalilo mě horko. Co dělat? Policie nebo toto. Vždyť ani nevím co z toho bude! „Je to tvoje jediná šance, tak moc dlouho neváhej, mohly bychom si to rozmyslet,“ dodala Jana a posunula židli směrem ke stolu. S napětím jsem povolil opasek a stáhnul kalhoty. Ženy se po sobe význačne podívaly a Ivana pokračovala: „Slipy a košili taky, přece by sis je nenechal!“ Byl jsem jak udeřen hromem, ale zadané úkony jsem vykonal. Stál jsem teď před nimi úplně nahatý, a přestože jsem měl před sebou dvě pěkné ženy, úd mi smutně visel mezi stehny. A bylo z čeho, strach z možného trestu za krádež se ještě stále nevypařil. „Tak si tedy sedni, povídá Jana, kolikrát ti to mam opakovat?“ Těžce jsem dosedl na židli. Jana mi přivázala opaskem ruce za opěradlo židle, otevřela zásuvku ve stole, vyndala jakousi změť drátku a položila ji na stůl. „Budeš se divit, TOTO je opravdový elektronický div, něco takového jsi ješte neviděl“. Podívala se na můj skleslý úd a dodala: „Ivano, podívej, s tím musíme něco udělat, takhle bychom nemohli nic vyzkoušet!“ Ivana se přesvědčila a beze slova si vyhrnula sukni. Zatmělo se mi před očima. Její krásné boky obepínal podvazkový pás, který na plných stechnech končil tmavými lesklými punčochami. Z toho že neměla kalhotky mi bylo jasné že sex je pro ni zcela běžnou záležitostí. O čemž mě okamžite přesvědčila tím, že si sedla na psací stůl přímo proti mě a rozkročila nohy. Můj obličej se tím náhle octnul zcela blízko její kundičky. Ovanula mě její vůně a cítil jsem že se mi úd nalévá krví. Přisunula se ještě blíže ke mě, otřela se stehny o mou hlavu, potom si prsty rozevřela stydké pysky a pak jsem zaslechl zašeptání: „Lízej!“ To už jsem na následky krádeže nemyslel vůbec a rád jsem okamžitě vyhověl jejímu rozkazu. V pohybu mě sice omezovaly svázané ruce, ale dělal jsem, jak jsem mohl nejlépe. Z jejího počínání se mi zdálo, že se jí to líbí též. Jana mezitím sledovala vývoj událostí, pleť jí zrůžověla a ruka jí zabloudila někam pod vlastní sukni. Cítil jsem že mé vzrušení dosahuje maxima a toužil jsem být též laskán. Ale právě v tomto okamžiku se Ivana náhle odtáhla, podívala se na můj naběhlý úd a spokojeně pravila: „Myslím, že je zralý na otestovaní.“ Společně odtáhly mou židli dál a Jana vzala ze stolu tu neznámou změť různobarevných drátku, které začala rozmotávat. Ivana se mezitím občas zručně dotkla mého údu, aby jej udržela v plné erekci. Pak přisedly blíž ke mě, Jana uchopila můj úd u kořene, Ivana mi stáhla předkožku a připnula pod žalud jakési gumové očko, které zakončovalo klubíčko barevných drátků. Na vnitřní straně očka byly dva malé vyběžky. Ivana je umístila na úd s velkou pečlivosti. Jeden výběžek přesně na uzdičku a druhý, kovový, na opačnou stranu žaludu. Nevěda o co půjde, začal jsem se opět obávat, ale Ivana krátkým polaskáním údu vše uvedla do pořádku. „Vyzkoušíme to nejprve jen tak, ne?“ řekla potom vesele. Poodešla, rozmotávaje klubíčko drátku jehož konec zasunula do jakéhosi přístroje, který byl na okraji stolu. Přisunula jej blíže abych na něj viděl. „Podívej se zlodějíčku, zde jsou dvě tlačítka. Zelené pro automatický chod, červené mohu ovládat sama. Jak se ti to bude líbit?“ Nechápal jsem vůbec nic a s obavami jsem čekal co se bude dít dál. Jana na zkoušku krátce stiskla červené tlačítko. Mým údem proběhla od uzdičky jemná vibrace, která projela až hluboko do mého mozku zamezujíc jakékoliv jiné myšlence než té, jak co nejrychleji dosáhnout vrcholu. Tato myšlenka už mě prakticky neopustila ani, když Jana tlačítko pustila. Byl jsem jako omamený. Takové pocity jsem za celý svůj život nezažil a toužil jsem je prožívat nekonečně. A v tom mi bylo taky vyhověno. Dívky mě přisunuly zpět ke stolu, a tentokrát Jana si obkročmo sedla proti mě. Kalhotky též neměla… byly obě připraveny jakoby už předem očekávaly můj přečin a jeho následky. Nebo, že by se to takhle dělo po každé krádeži? Ale asi ne, když mluvily o testování přístroje.
Takovéto myšlenky se mi honily hlavou, když se můj obličej opět nacházel přímo v rozkroku Jany. Už mě ani nebylo nutno pobízet a začal jsem jazykem olizovat její teď už vlhkou kundičku. Voněla jinak než Ivana, ale jen pohled na jejího velkého poštěváčka stačil k tomu, abych opět intenzivně myslel na své vlastní ukojení. Ivana zblízka pozorovala mé počínání, a když se rukou ujistila, že můj úd je stále tvrdý, tak stiskla zelené tlačítko. Opět projela mým tělem sladká vibrace a já jsem cítil, že už dlouho nevydržím. Vůně Janiny mušličky, její naběhlý poštěváček a vlhká stehna, pomyšleni na dívající se Ivanu, to vše nenávratně přibližovalo mé tak žádouci vyvrcholení. Ale právě v tomto touženém okamžiku vibrace přestala bez jakéhokoliv zásahu lidské ruky. Myslel jsem že jde o poruchu, ale Ivana, která pozorně sledovala mé přirození, spokojen řekla: „Zatím TO chodí perfektně, uvidíme jak to bude učinné dále“. V mém roztoužení jsem pokračoval dráždit Janin poštěváček. Bylo zřejmé že se jí to líbí a já slyšel, že začíná hlasitě vzdychat. Náhle mým údem opět proběhla očekávaná vibrace, opět bez jakéhokoli zásahu. Byl jsem uz nepříčetně vzrušen a tajně doufal že kýžená slast je na dosah. Avšak, stejně jako poprvé se v tom okamžiku vibrátor vypnul. Mezitim však Jana dosáhla orgasmu. Ivana, která stále sledovala můj toužící úd, prohodila že je učinnost přístroje přímo ohromující. Na můj tázavý pohled mi vysvětlila, že mimo vibrační elektrody na uzdičce je ješte druhá elektroda, která má roli čidla. Toto čidlo průběžně měří krevní tlak v žaludu a po dosažení určité hodnoty, odpovídající okamžiku těsně před ejakulací vypne vibrační elektrodu. „A tak, milý zlodějíčku, asi zde nebudeš nikdy ukojen.“ Po těchto slovech si přisedla k mému obličeji a já jsem opět musel věnovat její kundičce. Mezitím se vibrátor na mém údu zapínal a vypínal, bohužel se však nikdy nezmýlil a já nedosáhl tolik očekavané sladké křeče. Když byla mým jazykem ukojena i Ivana, přišly do kanceláře další zaměstnankyně. Postupně jsem je musel ukájet všechny, jednu po druhé, mezitíim co ostatní se zájmem sledovaly více než vzrušený stav mužského údu, který nemůže dosáhnout kýžené odměny. Ne že by mi to bylo celkově nepříjemné, ale ta ďábelská přesnost vypínajícího vibrátoru mi opravdu nedovolila dosáhnout vrcholu. Taky si myslím, že právě tento fakt všechny ty ženy natolik vzrušil že souhlasily s takovou hromadnou sexuální hrou. A současně jsem pochopil v čem vlastně spocíval můj trest za krádež…